HLEDEJME CESTU K UZDRAVENÍ NÁRODNÍCH TRAUMAT

21.08.2019

HLEDEJME CESTU K UZDRAVENÍ NÁRODNÍCH TRAUMAT

Radek Chlup, 21. 8. 2019, Hradčanské náměstí


Oběti 21. srpna 1969 - 2019 - Vojtěch Stádník
Foto: Vojtěch Stádník

Vyrovnat se se srpnem ‘69 je v něčem ještě těžší než se vyrovnat se srpnem ‘68. Invaze roku ‘68 byla sice tragická, ale dokázala velkou část národa semknout proti vnějšímu nepříteli. O rok později už tu byl nový režim, který protesty potlačoval vlastními silami. Odehrával se boj Čechů proti Čechům. A s tím je těžší se vyrovnat než s cizí okupací.

Je otázkou, jak si takovéto události můžeme připomínat, aby nás neuvrhly do deprese, ale aby se naopak staly zdrojem odvahy a síly.

Události roku ’69 a let následujících byly pro českou společnost traumatické. Vedly ke společenskému rozkolu. Ale taky k rozkolu v lidských duších. K většímu či menšímu sklánění hlavy. K potlačení vlastní touhy po svobodě.

Naše přirozená tendence je na historická traumata reagovat jejich vytěsněním. Pohřbíme je hluboko v sobě, dáme přes ně poklop, nemluvíme o nich. To je přístup, který nám krátkodobě pomáhá. Umožňuje nám přežít. Ale dlouhodobě nás paralyzuje. Zranění nezmizí. Není vidět, ale pořád ovlivňuje naše chování.

Dobře to můžeme vidět na dnešním rozdělení společnosti. Ti, kdo ho vyvolávají, při tom využívají právě těch starých zranění, ať už těch normalizačních, nebo ještě starších. V tomto smyslu se tato stará traumata přenášejí i na nás později narozené. Nemáme sice přímou zkušenost s tehdejšími tragickými událostmi, ale stále zde jsou přítomné vzorce chování, jež z nich vyrůstají.

Pokud máme těmto vzorcům čelit, musíme se ke starým traumatickým událostem vracet a mluvit o nich. Nejde o to je nějak odčinit, to už není možné. Ale potřebujeme je vidět v plných souvislostech, včetně všech chyb a selhání. Potřebujeme je přijmout jako zraňující, ale reálnou součást národního dědictví.

Nejde jen o připomínání těch „velkých dějin“. Možná ještě důležitější je mluvit spolu navzájem, vyprávět a poslouchat různé osobní příběhy, které jsou často komplikované a nejednoznačné. Zjistíme z nich, že tehdejší situace byla složitá, že někdy nebylo lehké se správně rozhodnout.

Hezkým příkladem takové nejednoznačnosti je můj děda. Děda byl voják, někdejší partyzán, a byl jeden z těch, kdo před prověrkovou komisí odmítl souhlasit se vstupem vojsk. Byl vyhozen z armády a dva roky pak nemohl najít práci, což těžce nesl. Když ji nakonec našel, byl to jiný člověk, který taky posléze sám před sebou musel utéct do bezpečného světa zahrádky a chalupy, který režim každému nabízel jako kompenzaci. Že se před prověrkovou komisí zachoval odvážně, jsem se dozvěděl až po revoluci po dědově smrti, u nás doma se o tom nemluvilo. I odvaha – resp. ta cena za ni zaplacená – byla příliš traumatická a zdálo se lepší o ní mlčet.

Vytěsnění traumatu je nešťastné nejen z toho důvodu, že nám brání se ze starých vzorců vymanit. Je nešťastné i proto, že nám uzavírá cestu k životní autentičnosti. Když člověk například před prověrkovou komisí zalhal, že se vstupem vojsk souhlasí, i když si to ve skutečnosti nemyslel, musel tím sám v sobě něco autentického uzavřít. To znamená, že společně s traumatem vlastně vytěsňujeme i proud života jako takový. Vytěsnění nám umožní přežít, ale neumožní nám opravdu žít.

A právě v tom může ležet odpověď na tu úvodní otázku, jak si události roku ’69 připomínat, aby se pro nás staly zdrojem odvahy a síly. Tím, že je opravdu uvidíme v celé jejich komplexnosti, máme šanci se znovu napojit na onu životní autentičnost, na proud života, který jimi byl přerván. Máme šanci se znovu napojit na hodnoty, které byly tehdy potlačeny – na pravdivost, upřímnost, odvahu a na radost ze života.

A proto tu dnes jsme.