Projev, který Mikuláš Minář pronesl 20. 8. 2018 před Ruskou ambasádou v rámci protestu proti invazivní politice Kremlu.

Milí přátelé,

Je tomu padesát let, co nebývale silnou vlnu touhy po svobodě, jež se vzedmula v naší zemi na jaře roku 1968, rozjezdily tanky. Tehdy se naše společnost odvážila snít svůj velký sen. Toužili jsme tehdy po tom, co se nám dnes zdá být normálním, a přece to dosud nikdy v dějinách Vesmíru samozřejmé nebylo. Toužili jsme po svobodě – po možnosti být sami sebou, po možnosti svobodně přemýšlet i svobodně se vyjadřovat. Toužili jsme po spravedlivém uspořádání společnosti, v níž by vedle sebe mohli žít lidé různých názorů a v níž by ti s jiným názorem nebyli umlčováni násilím. Právě obludným násilím však tento velký sen vmžiku rozdrtila imperiální velmoc, jejíž pohrobek a dědic dodnes zavírá svobodomyslné do vězení a dodnes tu a tam okupuje, co se dá, jen aby ukojil zvrácenou maniakální touhu po vlastní velikosti.

Náš sen se tehdy rozplynul. Velký ruský bratr nás chytil pod krkem, aby nás násilím ochránil před svobodou, jíž se všichni tyrani tolik bojí. Byl konec. Demoralizovaná většina společnosti rezignovala, podvolila se a uchýlila se do vnější či vnitřní emigrace. Nastala šedivá doba strachu, přetvářky, povrchnosti, uniformity a konformity. Jen málokdo měl tolik síly a odvahy, aby dokázal snít dál a uchoval si vnitřní svobodu i přes to, že z toho koukaly jen samé nepříjemnosti. Čest takovým lidem. Jinde se však lámaly hřbety a charaktery. Málokdo si nezadal. Dvacetileté období tzv. normalizace zdecimovalo to nejlepší v nás. Dosud jsme často negativističtí, zbaběle uťápnutí a lhostejní k tomu, co se týká všech a co se děje za plotem naší vlastní chaty.

Pomysleme jen v jakém rozkladu a personální nouzi byla naše společnost tehdy, když nám šťastným obratem dějin spadla svoboda do klína. Nezaslouženým darem jsme dostali možnost si opět vládnout sami. Naše svoboda mohla roztáhnout křídla. Mohli jsme zkusit vzít odpovědnost za uskutečnění vlastního snu. Začala naše demokracie s chybami. Máme být jistě za co vděční. Snad nejvýmluvnějším znakem, že se od té doby podařilo mnoho dobrého, je právě skutečnost, že dnes považujeme svobodu za něco naprosto samozřejmého. Díky za to. A přesto si právě dnes, kdy se tolik našich spoluobčanů cítí dosavadním vývojem zklamaných, palčivě uvědomujeme, kolik chyb jsme ve své nepřipravenosti udělali a zejména co vše kriticky důležitého jsme neudělali. Myslím tím zejména to, že jsme se dosud nestali těmi demokraty, po nichž volal Masaryk. Dosud jsme si masově neosvojili znalosti a kompetence potřebné k demokracii a co je horší, dosud jsme nepřijali za stav naší země osobní odpovědnost. Zdá se, že svoboda přišla příliš snadno. Lehkovážně a s konzumní lhostejností jsme chňapli po všech příjemných výdobytcích svobody bez toho, abychom za tuto svobodu přijali odpovědnost a důkladně o ni pečovali. Naši nejlepší a nejúspěšnější lidé se věnovali raději vlastním kariérám než nevděčné péči o to, co je všem společné. Svým nezájmem a neochotou k oběti jsme my všichni dopustili, že se politika stala sprostým slovem. A tak dnes, po třiceti letech, je naše demokracie v krizi. Teď, když tu obtížnou svobodu máme, opět hrozí, že vlastní odpovědnost přesuneme na nějakého manažera, jen když nás té palčivé zodpovědné svobody zbaví.

Možná se ptáte, proč jsem zde předestřel tento příběh interpretující uplynulých padesát let. Z jediného důvodu. Máme dnes to štěstí, že odpovědnost za uskutečnění našich snů je opravdu jen na nás. Žádné tanky totiž nejspíš už nepřijedou. Co uděláme s možnostmi, které jsou před námi? O čem dnes v České republice sníme? O tom, že budeme mít platy jako v Německu? Snad i to je část našeho snu. Avšak o tom, jestli nám naše svoboda přinese také štěstí, se rozhoduje především v tom, jaké hodnoty postavíme na první místo a o co budeme – i jako společnost – usilovat. Ideál konzumu, k němuž jsme se obrátili právě během normalizace, je falešný a brzy se vyčerpá. Vždyť pro konzum se nedá pořádně žít. A nedá se za něj ani umírat. Přišel snad tedy čas, aby se Češi stejně vášnivě jako tehdy za Svobodu začali brát za Pravdu, sociální Spravedlnost, vzájemné porozumění či mezilidskou úctu? Přichází čas, kdy se bude vysoko považovat vzdělanost, kritické myšlení, laskavost či osobní angažovanost? Přišel čas, aby Češi vzali osobní odpovědnost za ideál Svobody a prosazovali jej tentokrát i v mezinárodním měřítku? Přišel čas, abychom se my Češi konečně stali demokraty a převzali odpovědnost za obrodu politiky, občanské sféry i společenského dialogu? A pokud ano, jak by to mělo všechno vypadat? Myslím, že takové otázky bychom si měli dnes klást, chceme-li opravdu zůstat věrni odkazu mimořádného roku 1968. Protože pokud se nyní nebudeme tázat, jaký že je ten náš Sen, bude to možná za 50 let znamenat pohromu srovnatelnou se sovětskými tanky či s duchovní pustinou normalizace.