Historické souvislosti 21. srpna 1968 a 1969

14.08.2019

Cesta k 21. srpnu 1968

21. srpen 1968 byl pro naši zemi hrozným a zlomovým dnem. V noci z 20. na 21. srpna byla naše země přepadena okupačními vojsky několika zemí Varšavské smlouvy v rámci Operace Dunaj, která byla připravována už od dubna 1968.  Již dříve zasahovala sovětská vojska v roce 1953 při potlačení občanských nepokojů v NDR a v roce 1956 při potlačení nepokojů v Maďarsku. Zde však zasahovaly jednotky, které byly na území těchto zemí již umístěny, a již existovala smlouva o pobytu těchto vojsk. V našem případě okupační vojska překročila naše hranice z jiných území bez našeho souhlasu.

Poválečný stav v Československu

Pro pochopení proč byla okupace Československa pro Sovětský svaz tak důležitá, je třeba se podívat na situaci po konci II. sv. války. V té době Rudá armáda z jednotek, které osvobozovaly střední Evropu, vytvořila tzv. Střední skupinu sovětských vojsk sídlící zejména v Československu, Rakousku a málo početný kontingent i v Maďarsku. Vedle ní působila Západní skupina sovětských okupačních vojsk v Německu – od r. 1954 bylo vynecháno označení okupační a Severní skupina v Polsku, která byla poměrně málo početná. S Rudou armádou přišel v průběhu osvobozování našeho území kromě naší jednotky též poměrně velký kontingent Rumunské armády.

Sovětský svaz měl zájem z našeho území co nejdříve dostat vojska USA, byl stanoven termín listopadu 1945. Pro Sověty nechtěnou, ale nutnou podmínkou bylo, že z našeho území odejdou i Sovětská vojska. V červenci 1945 měl být již sovětský kontingent pouze třetinový vzhledem k původnímu  počtu - zhruba 60 tis. vojáků. Po listopadu 1945 u nás ze sovětských vojenských jednotek zůstala jediná, a sice strážní oddíl, který ještě nějakou dobu střežil jáchymovské uranové doly. Menší jednotky Rudé armády střežily trezory v řadě československých bank i po oficiálním odchodu Rudé armády. Až do zásadního vyřešení otázky válečné kořisti SSSR v Československu, které proběhlo o více než rok později. Československo se tak stalo jedinou zemí ve střední a jihovýchodní Evropě (s výjimkou Jugoslávie), kde již sovětská vojska nebyla umístěna. Po odchodu americké i sovětské armády z našeho území, zůstal sovětský kontingent v okolních státech včetně Rakouska.

Vojska odešla, ale komunističtí pohlaváři umožnili, aby agenti SMERŠ a NKVD/NKGB (později MVD a KGB), kteří přišli s Rudou armádou v roce 1945, mohli u nás působit dál. Mnoho agentů těchto organizací se rekrutovalo z řad občanů Československa, zejména v československé jednotce, která přišla od  Buzuluku. Za všechny jmenujme například Karla Vaše, později prokurátora, který se podílel na soudních procesech s našimi významnými vojáky. Tito „vycvičení“ pak pomáhali cvičit „naše kádry“, zejména StB. A samozřejmě zde pomáhali nikoliv československým, ale sovětským zájmům.

Souvislosti z Rakouska přesahující do Československa

V Rakousku si po válce Sovětský svaz brousil zuby na vítězství komunistů ve volbách, které byly naplánovány na listopad 1945. Ve volbách o budoucnost Rakouska se utkávala Lidová strana Rakouska ÖVP (nakonec ve volbách získala 49,8%), Sociálně demokratická strana Rakouska SPÖ (získala 44,6%) a komunistická KPÖ (získala pouhých 5,4). V provizorní vládě kancléře Karla Rennera ustavené po válce však komunisté získali poměrně značný vliv a dokonce post ministra vnitra. Když pak SPÖ přebírala úřad, nalezl nový ministr ministerské sejfy prázdné – všechny usvědčující materiály byly zničeny. Kromě toho byla v sovětských sektorech ohrožena i bezpečnost nekomunistických představitelů. Obdobné příhody se stávaly i v Československu, byť zde sovětská vojska již nebyla. Pozdější předseda vlády Julius Raab dokonce vydal nařízení, že se sovětskými orgány smí jednat pouze ministři, hejtmani spolkových zemí a starosta Vídně. Bezpečnost níže postavených funkcionářů totiž nebylo možno zaručit. V Rusy okupovaných územích docházelo k mizení významných politiků. Mnozí se zachránili před Rusy jen útěkem do zóny okupované západními vojsky.

Debakl komunistů ve volbách byl velkou měrou ovlivněn chováním sovětských vojáků. Krádeže, a rabování byly na denním pořádku i po válce. Docházelo také ke znásilňování. Odhady počtu znásilněných žen v Rusy okupovaných spolkových zemích mluví až o 80 tisících takových případů. Za svoji svobodu a neutralitu Rakousko nezaplatilo pouze tuto cenu, ale muselo se vykoupit i poměrně velkou finanční částkou zaslanou do sovětské státní pokladny. I když na československém území byly vojákům Rudé armády vydávány pokyny k chování, které pod velkým trestem zakazovaly rabování, znásilňování a podobné činy, ke zločinům u nás stejně docházelo.

Mimochodem, Stalin si z debaklu rakouských komunistů vzal několik ponaučení. Předně pochopil, že je nebezpečné připustit v zemích pod sovětským vlivem svobodné volby. Lidé totiž nemusí zvolit komunisty. A zadruhé je bezpodmínečně nutné spojit sociální demokracii s komunisty, přesněji řečeno zajistit, aby komunisté socialisty pohltili.

Sověti ztrácejí další území

Na jaře 1955 byla podepsána opětovná suverenita území Rakouska. V létě 1955 začalo postupné stahování okupačních vojsk z území Rakouska, což představovalo 150 000 sovětských vojáků, 55 000 Britů, 40 000 Američanů a 7 000 Francouzů. Na podzim 1955 mohlo Rakousko vyhlásit trvalou neutralitu. Střední skupina vojsk SSSR se tím s konečnou platností rozpadla, neboť zůstaly pouze jednotky v Maďarsku. K nim byly přesunuty sovětské jednotky z Rakouska a vznikl tzv. Zvláštní sbor, který později zasahoval v Maďarsku v roce 1956 a který tvořil základ pozdějšího Jižní skupiny sovětských vojsk. Střední skupina byla vytvořena opětovně až 21. 8. 1968.

Sovětský plán na novou okupaci Československa

Pro Sovětský svaz byla ztráta kontroly našeho a rakouského území velmi bolestivá. Snažili se nalézt cestu, jak opět v Československu umístit svoje jednotky. Základem plánu se stala příprava řady cvičení vojsk Varšavské smlouvy na jaře 1968 v okolních státech Československa. Ve druhé polovině dubna přiletěl hlavní velitel Spojených ozbrojených sil maršál I. Jakubovskij do Československa v doprovodu I. S. Koněva a A. A. Grečka. Tato skupina vyžadovala, aby dvě divize Československé lidové armády byly plně podřízeny velení Varšavské smlouvy i v době míru, a aby se funkcí ve velení Varšavské smlouvy ujali i důstojníci ČSLA. Dále si vymínili, aby se první cvičení takto sloučených sil konalo v Československu už v květnu 1968. Přes odmítnutí některých bodů, naše velení na přípravě cvičení začalo spolupracovat. Nakonec byl vyjádřen souhlas se cvičením. I. S. Koněv opět přiletěl do Prahy navštívit prezidenta Ludvíka Svobodu. Skutečným cílem bylo zjistit vnitropolitickou situaci v Československu. Koněvova delegace se rozdělila na tři skupiny, jež se pak rozjely po Čechách, na Moravu a na Slovensko. Členové skupin navštěvovali především průmyslové oblasti Československa a jednotky armády včleněné do společných sil a také útvary Pohraniční stráže, u kterých chtěli zjistit, jak je chráněna západní hranice. Nikoho v tu chvíli nenapadlo, že tím získali dokonalou možnost zmapovat dopravní situaci v naší zemi. Tou dobou již v okolních státech byla cvičení v plném proudu. Nikdo netušil, že vlastně může jít o nácvik obsazení Československa. Termín cvičení ŠUMAVA u nás byl stanoven na 20. – 30. června 1968. Cvičení mělo ještě jeden skrytý cíl: demonstrovat sílu vojsk Varšavské smlouvy. V době od 28. do 30. června 1968 totiž probíhaly okresní konference KSČ s úkolem volby delegátů na mimořádný XIV. sjezd KSČ. Bylo třeba ukázat, jakou má Sovětský svaz sílu i u nás.

Řízení cvičení přešlo z ministra národní obrany ČSSR na hlavního velitele vojsk Varšavské smlouvy. Po rekognoskaci terénu, vojenských výcvikových prostorů a posádek bylo ředitelství cvičení umístěno ve vojenských objektech v posádce Milovice. První sovětské jednotky přišly na čs. území již 27. května 1968. Po skončení cvičení docházelo k prodlužování odsunu cvičících sovětských vojsk z území Československa. Spojovací síť ze cvičení ŠUMAVA, především tzv. spojení „VČ“, zůstala v zájmu příprav provedení okupační operace „DUNAJ“ i po jeho ukončení rozvinutá. Poslední jednotky opustily území Československa až 3. srpna 1968. Sovětské jednotky se stáhly na Ukrajinu a jen malá část se jich vracela zpět do Ruského a jiného vnitrozemí. Na Ukrajině sovětská vojska čekala na další rozkazy.

V noci ze 20. na 21. srpna 1968 se vojska na československé  území vrátila. Již jako okupační. Sovětský svaz dosáhl toho, po čem prahnul od konce roku 1945. Události srpnových dní roku 1968 a následujícího období byly už mnohokrát popsány. Okupační vojska mají na svědomí minimálně 137 obětí na životě, mnoho zranění, i mnoho přímých materiálních škod. Ovlivnila život v naší zemi na mnoho desetiletí.

Po 21. srpnu 1968 následoval 21. srpen 1969

Smlouva podepsaná nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů

Pro zemi vzedmutou v odporu proti okupantům z 21. srpna 1968 bylo nepochopitelné, že komunisté ve vedení země Sovětům ustoupili a přidali se na stranu okupace. Posvětili ji a začali podnikat kroky, aby udrželi v zemi klid, a ukázali Sovětům, že situaci mají pevně v rukou. Z 20 reprezentantů naší země unesených ihned po začátku okupace do Sovětského svazu odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol pouze František Kriegel. 30. srpna 1968 byla znovuzavedena cenzura. Ustavila Úřad pro tisk a informace, který měl řídit a kontrolovat činnost médií včetně televize, rozhlasu a agentury ČTK. Prvním nařízením byl zákaz používání slova „okupant“ a „okupace“ v souvislosti s událostmi srpna 68. 18. října 1968 schválilo Národní shromáždění smlouvu o pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky. Proti se postavili pouze poslanci Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, František Kriegel a František Vodsloň. Pro své postoje i v dalších hlasování byli na podzim 1969 zbaveni poslaneckého mandátu.

Češi se postavili proti Čechům

Tlak na občany země se zvyšoval a zvyšoval, a ti se postupně tomuto tlaku poddávali. Stoupající tlak a zvyšující se občanská letargie vyvolaly takové činy, jako sebeupálení Jana Palacha a podobné činy jeho následovníků. Hladina znepokojení občanů se vždy na chvilku zčeřila, ale poté lidé opět upadali do nečinnosti. Komunistické vedení ale správně očekávalo, že 1. výročí okupace povede k vzedmutí opětovné vlny občanského odporu. V srpnu 1969 komunistická moc soustředila do velkých měst nebývalou sílu ozbrojených složek, které hodlala použít pro udržení pořádku. Povolala do velkých měst vojáky ČSLA, složky Veřejné bezpečnosti (tehdy ještě Sboru Národní Bezpečnosti), a hlavně Livodvé milice.

Pro ilustraci lze říci, že po Praze se pohyboval jeden ozbrojenec asi na dva demonstrující. Situace byla natolik vyostřená, že i když nikdo nedal povel ke střelbě, na střelbu přesto došlo a přinesla mnoho zraněných, i oběti na životech. Odpovědnost za vysokou koncentraci ozbrojených složek padá na vedení KSČ. Nesou plnou odpovědnost za to, že Češi stříleli do Čechů. Jsou odpovědni za to, že vybavili naprosto nevycvičené příslušníky Lidových milicí ostrou municí a poslali je do psychicky extrémně vypjatých situací. Střely Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti zabíjely převážně mladé lidi, nejmladšímu bylo sotva 14 let! Je třeba dodat, že příslušníci ČSLA se ve většině případů k demonstrantům chovali krajně zdrženlivě, a úkoly často odmítali vykonat. Protože nebyla důvěra vojákům, tak jim ani nebyla vydána ostrá munice.

Střelba byla v rozporu s tehdy platnými zákony. Proto například zmizela kulka, která zabila Danuši Muzikářovou zezadu do hlavy. Komunistický režim přišel s verzí, že zabíjely střely kontrarevolučních živlů, po kterých bylo ihned zahájeno kriminalistické pátrání. Samozřejmě nikdy nikdo nic nevypátral a vyšetřování bylo na podzim 1969 ukončeno. Naopak mnozí příslušníci pořádkových jednotek byli vyznamenáni a dostali věcné nebo finanční odměny. Úmrtí z demonstrací v roce 1969 byla celých dvacet let do pádu komunistického režimu důsledně utajována. Ani po roce 1989 se však pachatele těchto činů nepodařilo dohledat a nikdy nebyli potrestáni.

Přehled historických událostí v srpnu 1969

17. dubna 1969 ve tři hodiny odpoledne byl do čela KSČ po Alexanderu Dubčekovi zvolen Gustáv Husák. Ještě večer toho dne vystoupil v televizi a řekl, že lidé chtějí pořádek a zákonnost bude přísně střežena. Na poradě hlavního štábu Lidových milicí v červnu 1969 řekl Husák: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“ Zajímavou výpovědí o postoji KSČ k lidem této země, je v této citaci ta formulace, „..to, co se odváží aktivního odporu…“ Věc, nikoliv lidé této země!

4. července 1969 vypracovalo hlavní velitelství Veřejné bezpečnosti plán mimořádných opatření k blížícímu se 1. výročí okupace.

Od poloviny srpna se k hlavnímu městu přesouvaly ozbrojené složky nebývalé síly. Pro udržení pořádku v Praze bylo vyčleněno asi 20 tis. vojáků, do Prahy bylo přesunuto více než 200 obrněných vozidel. Poprvé a též naposledy od konce druhé světové války byl dokonce do akce nasazen celý tankový pluk o síle 88 (podle některých pramenů jich bylo připraveno po republice až 310) československých tanků. Vedle vojáků byli proti předpokládaným demonstracím povolány i jednotky Veřejné bezpečnosti, též v mnoha obrněných vozidlech. Jejich síly zahrnovaly i speciální obrněná vozidla s vodními děly, byli vybaveni novými metači slzného plynu. Do ulic povolalo vedení KSČ 27 tis. příslušníků Lidových milicí. Jejich členové nebyli dostatečně vycvičeni, byli však vybaveni zbraněmi s ostrou municí. Tento fakt v kombinaci s nedostatečnou psychickou odolností členů LM  se ukázal být naprosto kritickým aspektem nadcházejících dnů. Pořádkové jednotky dostaly speciální výstroj z Polska – štíty, obušky i zvláštní brýle. 

 


Po Praze se začaly objevovat letáky, které vyzývaly k jednotné formě protestu. Čím více se blížilo datum 21. 8., tím více se v oknech objevovaly zažehnuté svíčky. V malých skupinkách protestovali již od 16. srpna, ale na výzvy příslušníků Veřejné Bezpečnosti se vždy rozešli. Od 19. srpna lidé v Praze vyšli hromadně do ulic a stavěli se na odpor pořádkovým službám. V ten den padly první výstřely. V srpnu 1969 nestříleli do našich občanů okupanti. Stříleli Češi do Čechů! 20. srpna večer došlo ke střelbě u Stavovského divadla a na rohu Londýnské ulice. U Obecního domu se kolem 22:00 střílelo také. Zde zemřeli první dva lidé František Kohout a Vladimír Kruba. Poté ještě padly výstřely v Jungmannově ulici. 21. srpna se lidé shromáždili na Václavském náměstí. Kolem poledne pořádkové síly demonstranty z náměstí vytlačili. Lidé se pak shromažďovali na Náměstí Míru a na Tylově náměstí. Od podvečera se střílelo na Tylově náměstí, v Legerově a v Revoluční ulici. Po 21 hodině výstřely ukončily život teprve 14letého Bohumila Siřínka, který se z vandru přijel podívat do Prahy.

21.8. se demonstrovalo i v Brně a v Liberci. V Brně se kolem poledne pokusil upálit Jan Polášek po té, co se v 11:00 z rádia dozvěděl o zastřelení dvou osob v Praze. Hořícího Jana kolemjdoucí uhasili. Přežil s popáleninami I. a II. stupně na 40% povrchu těla. V podvečer přišli v Brně o život Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach (detaily o obětech v Brně zde) Večer se v centru objevily i tři barikády. V podvečer se v blízkosti Brna soustředily povolané tanky. Tři z nich vybavené radlicemi večer do města vjely večer potlačovat odpor. Před nimi se o to pokoušela četa 5 obrněných transportérů OT-64. V Brně byl pak vyhlášen zákaz nočního vycházení do ulic, který byl odvolán až po třech dnech. Pro komunistické vedení zcela překvapivě, demonstrace v Brně pokračovaly, byť v menší míře, až do 22. srpna, tedy nejdéle v celé republice. Ovšem i ten den zněla Brnem střelba. Obrněná technika v Brně však hlídkovala i následující den. Uvádí se, že ten den se již v ulicích objevilo jen cca 500 lidí spíše v malých skupinkách, kteří pouze slovně napadali ozbrojené příslušníky a již ke střetům nedošlo, ani k žádným významnějším srocením demonstrujících. Brněnské události jsou dobře popsány zde.

Celá situace v Brně byla komplikována tím, že 15. srpna bylo na Pisáreckém velodromu zahájeno mistrovství světa, a mělo trvat až do 24. srpna. Této akce se účastnili závodníci z 36 zemí (jednotlivci i družstva), akreditovalo se přes 200 novinářů a 21 televizních stanic. K tomu přijelo do Brna obrovské množství zahraničních návštěvníků mistrovství. První protestní projevy (vypískání ruských závodníků) se udály již 17. 8., ten den byly zatčeny 4 osoby na Velodromu. Protesty na Velodromu kulminovaly 20. srpna, kdy vyhrálo družstvo Sovětského svazu. Diváci před tím, než měla zaznít hymna země vítězného družstva, hromadně odcházeli z Velodromu. Z původních asi 9 000 návštěvníků během chvilky zůstalo na Velodromu asi 500 lidí, kteří hymnu doprovodili pískáním a výkřiky.

Protože komunisté očekávali opravdu velké protesty, dorazil 15. srpna do Brna na aktiv komunistů Jihomoravského kraje první tajemník ÚV KSČ dr. G. Husák. O dva dny později dorazil do Břeclavi na dožínky vysvětlovat postoje k všelijakým letákům, výzvám, ke lživým pověstem, i prezident republiky Ludvík Svoboda. Zdůraznil, takové trestuhodné aktivitě organizátorů těchto akcí se musí zabránit. 

„Umravnění“ Rozhlasu

20. června 1969 byl ústředním ředitelem Československého rozhlasu jmenován Bohuslav Chňoupek. „Nové vedení rozhlasu se poprvé výrazněji projevilo při prvním výročí okupace. Dny 20. a 21. srpna vyhlásilo za nepracovní, aby zaměstnanci nešli do práce. Nevěřili jim. Provoz zajišťovali pouze politicky spolehliví pracovníci. Do budovy byl omezen vstup. Byla připravena náhradní vysílací pracoviště. Ostrahu zajišťovaly oddíly Pohraniční stráže, Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí,“ popisují v knize Od mikrofonu k posluchačům redaktoři Zdeněk Bouček a Jiří Hubička. 

Období po 21. srpnu 1969

Zákroky pořádkových sil během srpnových demonstrací byly na všech místech republiky nebývale brutální. Bylo zadrženo asi 2500 osob. Zásahy si vyžádaly 5 obětí na životech a mnoho lidí bylo zraněno. Není možné se dopátrat skutečného počtu zraněných, protože je jasné, že lékaři v záznamech nezmiňovali souvislost zranění s demonstracemi, aby nevystavovali oběti dalším perzekucím. Toto chování je pochopitelné, neboť 22. srpna byl přijat tzv. „pendrekový zákon“ -- zákonné opatření o přechodných opatřeních nutných k upevnění a k ochraně veřejného pořádku. Opatření umožňovalo zadržet „narušitele socialistického společenského řádu až na 3 týdny“. Dále mohli být lidé okamžitě propuštěni ze zaměstnání nebo vyloučeni ze studií. Vyjmenované trestné činy řešil samosoudce. Zadržení lidé neměli právo na obhajobu, obhájci zákon povoloval účast až při soudním přelíčení. Pro přípravu tohoto opatření byl využit článek tehdy platné ústavy, podle kterého mohli prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík a předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček vydat neodkladné opatření, aniž by muselo vyjít jako zákon.

Alexander Dubček zastával funkci do 28. dubna 1969. Pod jeho vedením se však Federální shromáždění nesešlo ani na jedné schůzi. Schůze FS se konala až 15. října 1969, to však Dubček již ve funkci nebyl. V září ho stihl odvolat ústřední výbor KSČ, a říjnová schůze FS tento krok pouze formálně potvrdila. 

„Po krizových letech 1968-1969 odešlo z celé republiky do emigrace téměř 130 000 lidí, převážně vysoce kvalifikovaných odborníků. Stranické čistky postihly asi půl milionu lidí, tedy přibližně třetinu členstva KSČ – jejich výsledkem nebyla jenom ztráta stranické legitimace, ale zpravidla ztráta pracovního místa. Byla znovu zavedena cenzura, která omezovala veškeré projevy nezávislého myšlení. Systematicky byla ničena centra společenských věd, jejich institucí i kádrů. Vytvářela se falešná ideologie, zkreslující a účelově deformující obraz minulosti. Uvolnění velkého množství kvalifikovaných pracovníků otevřelo prostor pro uplatnění těch, kteří na svou příležitost buď dosud čekali, anebo o ni v nedávném období přišli,“ shrnují Zdeněk Bouček a Jiří Hubička v už zmíněné knize Od mikrofonu k posluchačům.

Seznam obětí 19. – 22. 8. 1969

Detailní informace k obětem na životě jsou poměrně dobře zpracovány zde.