Profesor Fanta je lesnický odborník mezinárodního formátu. Po absolvování Lesnické fakulty ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Aktivně se podílel na přípravě vyhlášení Krkonošského národního parku. Během emigrace působil na universitě v Amsterodamu. Dlouhá léta také působil jako profesor krajinné ekologie na universitě ve Wageningenu. Po odchodu do důchodu v roce 1996 přivedl do ČR holandskou nadaci FACE. Podílel se na obnově lesa v Krkonoších i Jizerských horách. Je také členem Vědecké sekce Rady NP Šumava. V roce 2007 obdržel cenu ministra životního prostředí za celoživotní přínos ochraně přírody a vědecké ekologii.

Úvod

Vysočina je těžce postižena probíhající kůrovcovou kalamitou. Na řadě míst zmizel les a v důsledku rozsáhlých kalamitních těžeb úplně změnil charakter krajiny. Průběh kalamity se úplně vymknul kontrole. Jak je možné, že k něčemu takovému došlo?

Pokud si chceme vysvětlit vzniklou situaci a pochopit podstatu problému, je třeba se seznámit nejen se současností, ale i s vývojem hospodaření v lesích v minulosti.

Vývoj hospodaření v lesích ve střední Evropě

Organizované hospodaření v lesích se ve střední Evropě provozuje od začátku 18. století. Vzniklo jako reakce na první energetickou krizi na konci 17. století, kdy dřevo bylo nejdůležitější energetickou a stavební surovinou. Velmi rychle se přišlo na to, že nejvhodnější dřevinou pro cílenou produkci dřeva je smrk: rychle roste, tvoří rovné kmeny, poskytuje všestranně využitelné dřevo. Původně byl u nás dřevinou vyšších horských poloh nad 1.000 metrů nadmořské výšky, nebo chladných horských údolí. Pro dobrý růst vyžaduje totiž chladnější a vlhčí prostředí a půdy. Pro dobrou produkci dřeva se ale začal pěstovat i v nižších polohách – pahorkatinách a dokonce i v nížinách, kde nahradil původní smíšené a listnaté lesy. Jeho pěstování v těchto polohách v předcházejících staletích umožnila i tzv. Malá doba ledová – přirozený výkyv chladnějšího a vlhčího klimatu, která u nás probíhala od konce 15. asi do poloviny 19. století.

V důsledku cíleného pěstování se rozloha smrku na našem území rozšířila z původních asi 11,5 % až na 60 % rozlohy lesů. Smrk se pěstoval téměř výhradně ve stejnověkých, plně zapojených porostech – monokulturách. Z lesnické historie víme, že tyto porosty často trpěly různými škodlivými faktory. Rozvracely je silné větry, sníh, občasné sucho i různí hmyzí škůdci – například přemnožený kůrovec. Ten byl přirozenou součástí původních smrkových lesů, kde ale nepůsobil žádné mimořádné škody. V původních nestejnověkých lesích napadal totiž jen starší stromy.

Od poloviny 19. století začalo škod ve smrkových lesích přibývat a pokrokoví lesníci začali prosazovat jiné způsoby hospodaření, zaměřené na pěstování smíšených porostů. Motivací jim byla fyzická i ekologická stabilita lesa – odolnost proti větru a sněhu, opakovaně zjišťovaný negativní vliv smrku na půdu (acidifikace), likvidace přirozené diverzity lesa a podobné jevy. V 50. letech minulého století vznikla u nás – podobně jako např. ve Švýcarsku nebo v Německu – lesnická ekologická škola, která si kladla za cíl postupně změnit smrkové monokultury na odolnější a ekologicky vhodnější smíšené porosty. Tato škola byla ale hned na začátku 60. let minulého století zlikvidována totalitním režimem. Ten neměl zájem o pěstování smíšených lesů, ale především o produkci dřeva. A to i přesto, že desetitisíce smrkových lesů v severní polovině republiky byly zlikvidovány kyselou depozicí chemických látek produkovaných průmyslovými podniky v oblasti tzv. Černého trojúhelníku střední Evropy.

Mezitím se ale ve druhé polovině minulého století v celé Evropě podstatně rozšířil ekologický výzkum v lesích. Jeho výsledky jasně ukázaly, že pěstování smrku v monokulturách mimo oblast jeho původního rozšíření na nevhodných stanovištích v nižších polohách má celou řadu negativních důsledků. Jde především o narůstající nestabilitu jednotlivých stromů i celých porostů způsobenou rozšiřující se kořenovou hnilobou při opakovaném pěstování smrku na tomtéž stanovišti. V důsledku toho jsou porosty nestabilní vůči větru, při snížené vitalitě je napadají různí hmyzí škůdci. Významnou úlohu ale hraje i omezená biologická diverzita smrkových porostů – silným zastíněním smrk likviduje mnoho druhů rostlin, hmyzu a dalších živočichů, které se v přirozených lesích podílejí na tvorbě odolného lesního společenstva. Všechny tyto okolnosti podnítily úsilí lesníků o přeměny jednotvárných smrkových monokultur na smíšené porosty, ve kterých by měly být zastoupeny především původní, stanovištně vhodné dřeviny jako buk, jedle, javor a další, a smrk pouze jako přimíšená dřevina.

Vývoj v ČR po Listopadu 1989

Po likvidaci totalitního režimu se i v České republice obnovilo toto úsilí o obnovu přirozenějšího stavu lesů a omezení pěstování smrkových monokultur v nižších polohách. V roce 1995 byla například založena společnost Pro Silva Bohemica, která na tomto záměru postavila svůj program. Bohužel, česká popřevratová politika nevěnovala ani výsledkům ekologické vědy a výzkumu, ani praktickým zkušenostem v této oblasti pozornost. Spíše naopak. Vzpomeňme na „ekologický terorismus“ Václava Klause. Hlavním cílem celé české politiky, a tudíž i politiky lesnické zůstal – podobně jako za totalitního režimu – ekonomický zájem. Vedení českého lesnického sektoru a podniku Lesy ČR naopak přijalo řadu politických a legislativních opatření, která dále podpořila a posílila zájem na pěstování smrku a produkci dřeva. Zastoupení smrku v českých lesích dosahovalo v té době celkově až 60 %, v některých oblastech – jako právě na Vysočině – ještě mnohem více. Opatření zaměřená na změnu druhové skladby lesů nebyla vítána. Vedení českého lesnického sektoru v 90. letech minulého století také vůbec nevzalo na vědomí vliv změny klimatu a jeho potenciální dopady na lesy, přírodu a krajinu. Cíleně také odmítalo vzít na vědomí varování evropských lesnických institucí a doporučení Evropské komise. Českou odpovědí na Zelenou knihu Evropské komise, obsahující doporučení jak upravit národní lesnickou politiku v souvislosti s postupující změnou klimatu byla česká Dřevěná kniha, která reorganizovala dosavadní podnik Lesy ČR a zavedla průmyslové metody do hospodaření v lesích.

Tento způsob nakládání s lesem dovedl české lesnictví do současné kritické situace. Její příčiny se dají shrnout do následujících bodů:
– nesprávná koncepce nakládání s lesem (zastavení výkonu hospodaření ve vlastní režii; hospodaření na zakázku),
– přehlížení výsledků vědy, výzkumu a zahraničních zkušeností a informací,
– zanedbání ohledů na změnu klimatu,
– zanedbání preventivních patření ochrany lesa.

Tyto přístupy dovedly české lesy do současně nejhorší situace v soudobé Evropě. Zatímco v jiných zemích se včas přijímala potřebná politická rozhodnutí, česká lesnická politika selhala. Tím dostal kůrovec původně přirozená součást původních smrkových lesů – příležitost k rozmnožení. Využil ji dokonale. Kůrovcová kalamita se u nás rozběhla takovým tempem, že se úplně vymkla kontrole. Pro nadměrný rozsah nahodilých těžeb (tisíce hektarů lesa vytěžených ročně) podnik Lesy ČR musel úplně zastavit běžné hospodaření. Vina na vzniku tohoto stavu samozřejmě není na venkovním personálu. Ten byl postaven před rozhodnutí vlády a vedení lesnického sektoru. Výstižnou charakteristikou situace je výrok: „Kůrovec je v tom nevinně!“

Dopady nesprávné koncepce hospodaření

Podobná situace nemá v českých lesích obdoby. Její dopady jsou ekologické, ekonomické i sociální. Ve stručném přehledu ty hlavní:
– ekologické dopady: tisíce hektarů holin; hluboké narušení biologické diverzity lesa; změny lokálního e regionálního klimatu s dopadem na retenci vody v krajině; rozsáhlé poškození lesních půd těžkou těžební technikou; škody zvěří na výsadbách a přirozené obnově dřevin
– ekonomické: zhroucení trhu se dřevem; pokles cen dřeva; nadměrné náklady na zalesňování a další hospodaření
– sociální: likvidace pracovní příležitosti na českém venkově; nízké mzdy manuálních pracovníků v lesnictví; závislost sektoru na zahraničních dělnících; negativní dopady na rozvoj venkova

Řešení situace

Teprve úplné zhroucení dřívějšího konceptu průmyslového způsobu nakládání s lesem, debakl monokulturního hospodaření s lesem, jeho negativní dopady na krajinu a obrovské finanční ztráty přiměly vedení českého lesnického sektoru k hledání možností nápravy vzniklého stavu. Minulý týden byla publikována nová koncepce lesního hospodářství ČR na léta 2020 – 2035. Je to první koncepce českého lesního hospodářství, která zohledňuje ekologická hlediska, podporu biodiverzity lesa, potřebu víceúčelového zaměření lesa. Definuje les nikoliv jako prostor pouze pro produkci dřeva, ale jako ekosystém, který společnosti poskytuje všestranné ekosystémové služby a jako takový musí také být obhospodařován. První krok ke změně!

Zavedení nových způsobů nakládání s lesem nebude jednoduchou záležitostí. Bude trvat dlouho a bude stát množství finančních prostředků. Současná kalamita totiž ještě zdaleka není u konce. Předpokládá se, že k jejímu ukončení by mohlo dojít asi v průběhu nadcházejících pěti let. Podlehnou jí další desetitisíce hektarů smrkových lesů. Pokud se radikálně nezmění průběh změny klimatu a potrvá sucho, vytěží se v letošním roce možná až 50 milionů krychlových metrů dřeva! Dřeva, o které není na evropském trhu zájem. Hlavním jeho odběratelem asi bude Čína. Velké množství dřeva asi zůstane ležet bez užitku na skládkách v lese. Skvělý výhled pro majitele lesa i podnik LČR!

Prvním krokem po odsouhlasení nové koncepce musí být zpracování nového lesního zákona a zákona o myslivosti. Začátek jednání o podobě nového zákona o myslivosti zřetelně ukázal, že jednání v tomto směru vůbec nebudou jednoduchá – zájmy mysliveckých lobby jsou diametrálně odlišná od potřeby obnovy a ochrany lesa.

Zamyšlení na závěr

Vývoj situace v lesnictví v posledních 30 letech může posloužit jako příklad pro celou řadu činností a oborů v této zemi. Příklad dopadů přehnaného uplatňování jednostranných ekonomických zájmů na úkor respektování ekologických hledisek a uspokojování kulturních potřeb společnosti. Dá se za této situace vůbec mluvit o nějakém systémovém řízení vývoje hospodářských a společenských zájmů? To, čeho jsme svědky v lesnictví se nedá nazvat racionálním řízením. Jde o improvizace zaměřené na dosažení krátkodobých cílů a rychlých finančních výsledků. Musí v zemědělství dojít k podobné situaci jako v lesnictví, aby to přimělo politiku ke změně přístupů při využívání a zneužívání krajiny, půdy, vody? A obecně: budou další české vlády pokračovat při řízení vývoje země a společnosti tak, jak to provozovalo dosavadních asi 16 vlád v uplynulých 25 letech? Ani jedna z těchto vlád nebyla schopna zpracovat a společnosti představit perspektivu vývoje země a společnosti; dát odpověď na otázku v jaké zemi chceme žít my, naše děti a jejich děti. Žádné z těchto vlád nešlo o trvalou udržitelnost disponibilních zdrojů, jen o jejich ekonomické využívání. Není divu, že se v zemi rozmáhá neklid a nespokojenost, kterých zneužívají populisté všeho druhu. Je na čase udělat těmto přístupům konec.